Původní Painkiller způsobil po svém vydání (2004) menší poprask a sbíral jeden hráčský obdiv za druhým. Bodejť by ne, na svou dobu měl nádhernou grafiku a byl mimořádně zábavný, o co se postaral i tehdejší engine Havoc. Teď ale honem zpět do současnosti. iPhone je pochopitelně mašinkou vhodnou pro portování starých dobrých klasik na iOS, není tedy divu, že jsme se dočkali i Painkillera, hry svým obsahem pro iZařízení jako stvořené – krátké, svižné a zábavné. Vývoj si na starost vzali vývojáři z Chillinga, což z výsledného dojmu dělá ještě větší zklamání.

Řečeno narovinu, Painkiller Purgatory je neuvěřitelně špatná a vzhledem ke své ceně zároveň také krátká hra. Díky spoustě bugů a celkové odfláknutosti vás již na začátku popadne pocit zoufalství. Celá hra se dá dokončit přibližně za 20 minut, z toho v první půlce porcujete démony v malých, vyblitých a ošklivých místnostech a druhou část vám zabere obrovský boss.

Přitom prvních deset minut zprvu vypadalo nadějně. Vaším cílem je zabít samotného Lucifera a jeho pekelné přisluhovače. Zdejší peklo je na své poměry hodně luxusní, žádné věčné plameny, pouze prachobyčejný starodávný hrad. Pohybujete se z jedné místnosti do další, za použití typického first-person ovládání s dvěma analogy a tlačítky pro střílení. Ovládání dopadlo naprosto tragicky. Zejména absolutně necitlivá pravá analogová páčka (i při nejvýše nastavené citlivosti), díky které budete hru celých 20 minut až do jejího konce proklínat. Tedy jen v případě, že ji dřív nevypnete a nesmažete z paměti a rovnou i z iTunes.

K dispozici jsou jinak celkem čtyři druhy zbraní, každá přitom disponuje dvěma režimy střelby. Celkem se také setkáte s asi šesti druhy nepřátel. Jakmile v každém z pokojů vymlátíte daný počet démonů, červené mlhavé světlo vám ukáže cestu dál. Jak jsem již naznačil výše, souboj s bossem není ani náročný, ani zajímavý. Až se po několikaminutovém kroužení v aréně a zběsilém střílení všeho možného konečně Lucifer rozpadne na kousky, čeká vás jen závěrečné doporučení o tom, abyste vyzkoušeli vyšší obtížnost. Jak velkolepé.

O grafickém zpracování se snad ani nemá cenu rozepisovat, vše si můžete lehce domyslet z okolních obrázků. Absence barev, jakéhokoliv detailu či jediné ostřejší textury způsobují, že se vám hra v očích rozlije v jeden obrovský blivajs.  Nepřátelé jsou kostkovaní, jako kdyby byli postavení z lega, což má jedinou výhodu snad jen v tom, že když je rozporcujete, tak se opravdu rozpadnou na kostičky. Hudba je na tom podobně otřesně, člověk by radši poslouchal kvílení Medúzy. Suma sumárum, pro Chillingo se jedná o obrovskou ostudu a Painkillem se jednoznačně stává adeptem na nejhorší hru roku.